Malá ramena a těžký svět

15. května 2014 v 10:16 | Ms.Passible |  Vzlety a pády
Je pořád nějaká naděje?
Nebo příjde den, hodina, minuta, kdy víte že už ani špetka té naděje kterou se všichni pořád ohánějí pro Vás nezbyla. Já vím, že všechno bude zase dobré, že ty poslední strašné dva měsíce společně zvládnem a budem zase šťastní, ale co když ON si to nemyslí? Co když můj princ na bílém koni ztratil veškorou naši naději? A ztrácí princové naději? Ztrácejí princové vůbec někdy něco? Ten můj pořád a všechno. :)

Víte, v mém posledním článku zaznělo tohle:
Víte co? Nechci toho mnoho, chci být šťastná a mít toho, kterého mám už skoro tři roky...
A chci ho mít u sebe po celý zbytek svého života ...
Jsme spolu čtyři roky a kousek a pořád netoužím po ničem jiném, jen jsem se na to asi příliš upnula a chovala se k němu hrozně. A teď bych si nejraději ze všeho pořádně nafackovala, to je tak když si myslíte že máte něco jistého najednou přijde zpráva ve velikosti meteoru, a najednou nic stálého není.
Znáte ten pocit, když vám celičký svět padá na ta malá ramena? Brečíte i když už nemáte slzy a zvracíte protože vaše nervy už odmítají chovat se normálně?
P.S. Máte-li někdo stroj času moc vás prosím půjčte mi ho. Závisí na něm opravdu mnoho ...
Zoufalá Ms.Passible s rozbitým srdcem
 

Když rok se s rokem sejde ...

30. prosince 2012 v 15:52 | Ms.Passible |  Vzlety a pády
Ano, jde starý rok a potká se s rokem novým...

Víte co je krásné?
Zamilovat si život, ať už je jakýkoli.

Uplně vše kolem mě se mění - já se měním.
Mé "staré" dávné já mi připomíná už jen mé tetování - Umění nikdy nepřichází ze štěstí.
A víte co to asi znamená? Ztratila jsem duši, srdce i oko umělce, ale člověk toho nemůže chtít nikdy moc. Znamená to, že jsem šťastná! Mám to, co jsem si vždycky přála... Mého prince na bílém koni, který při mě stojí děj se co děj ...

Má milovaná Paříž mě přivítala otevřeným náručím a já se do ní ještě více zamilovala...
A letos mě čekají Benátky další snad splněný sen ...

Víte co? Nechci toho mnoho, chci být šťastná a mít toho, kterého mám už skoro tři roky...
A chci ho mít u sebe po celý zbytek svého života ...


























Šťastný Nový rok Vám Všem přeje Vaše Ms.Passible

Na zdraví ...

This is far from over

1. listopadu 2011 v 20:38 | Ms.Passible |  Vzlety a pády
Ano, čas je náš úhlavní nepřítel.
Změnila jsem se. Chybí mi ta osoba, která se dokázala rvát se světem, byla citlivá a měla inspiraci.
Jako by mě lidé v Budějicích dokonale vysáli.
Jsem prázdná, dočista, asi tak jako dopitá lahev rumu.
A nenalézám vhodná slova, což se mi v životě stalo snad poprvé.
Ano, jsou to lidé, kteří nás vedou správným směrem, ale ty moje "směrovky" bydlí dál a dál. A je čím dál těžší pochopit kam mě směrují.
Jsem jiná - horší! Tak jako většina lidí...
Kde je ta osoba co se smála lidem v davu?
Dnes patří mezi ně - mezi otroky dnešní doby!

Vidět se z dálky sama sobě bych se vysmála do očí. Je hloupé chovat se "stádovitě"...

I´m far from over...
 


Dospělost

26. července 2011 v 19:55 | Ms.Passible |  Vzlety a pády
Mám strach.
Strach dospět. Líbí se mi život z té mé ještě celkem dětské perspektivy. A najednou je to tady. Bydlet. Bydlet tak, jako bydlí dospělí, nikdo Vás nehlídá. Nikdo Vám nevaří. Nikdo Vám neradí. A já panikařím. Mám strach z toho být bez dozoru, trávit odpoledne u plotny, i přesto že vaření je mou zálibou a najednou nevím kam půjdu pro radu.
A je mi do pláče. Tolik starostí a přemlouvání.

Ale ta vidina společných nocí mě těší. Není nic krásnějšího než když po těžkém dni usínáte v náručí člověka, kterého milujete a vedle vaší postele usíná vaše čtyřnohé chlupaté miminko ...

Když zapadá slunce...

30. října 2010 v 22:27 | Ms.Passible |  Vzlety a pády
Ano, žiju ve světě přetvářky, pomluv a lží...
Světlo mých každodeních dní odešlo a nevím, zda se ještě někdy vrátí.
Člověk by nevěřil že je možné, aby ho jiná osoba doslova držela při životě a nutila ho dýchat. Díky němu, jsem kráčela tím správným směrem, mé kroky byly předurčené jím.
A najednou po půl roce uplného odmlčení mi došlo, že je opravdu pryč.
Už nemá ten šťastný výraz ve tváři, když mě vidí. Nemává na rozloučenou a nezevlí se mnou na náměstí...
Chybí mi osoba, které bych mohla cokoli říct a nepohrdala by mnou.
Chybí mi ON! Jako už tolikrát!
Z mého života se už vytratilo tolik lidí a jen s jeho odchodem se nedokážu smířit?! PROČ???

Nemám ani nikoho komu bych mohla říct jak moc mi chybí. Nemám nikoho, kdy by ho dokázal i jen částečně nahradit...
Už ani nevzpomínám, protože vzpomínky na něj trhají mé srdce na cáry.

Dnes stručně,
bez obrázku a bez úsměvu...
Ms.Passible

Dancing with the stars...

9. října 2010 v 18:48 | Ms.Passible |  Vzlety a pády
Tančit, tančit a nikdy nepřestat...



Víte, pátky se pro mě staly záchranným bodem.
Sedět na balkoně a dívat se na to, jak ostatní tančí je tak uvolňující.
A ještě ke všemu, když sebou máte osobu na které Vám opravdu záleží, i když to tomu dotyčnému nikdy neřeknete...
A včerejšek byl přesně takový!

Ano, vyměnila jsem své přátele. Ti, co tu bývali pomalu odchází a nahrazují je jiní, lidé se kterými jsem teď už radši, protože to oni mě pochopí. Oni mě znají takovou jaká jsem a ne takovou jaká jsem bývala...
Staré pozdravím a usměji se na ně ale ty své novější ty si střežím! A nechci je nikomu půjčit!
Čas lidi rozdělí a změní je, takže co bývalo před dvěma lety teď už dávno neplatí...
Cítím odcizení ve svých slovech, cítím strach v těch jejich...

A oba jsme trénovali :) A ani od jednoho z nás by to nikdo nečekal...

Mám ráda neplánované okamžiky...




Žít a zapomenout...

7. října 2010 v 7:30 | Ms.Passible |  Vzlety a pády
Víte, žít jinde a jinak neznamená zapomínat...

Zamyslete se nad tím, protože ono to smysl má...
A já zapomněla.
A nejde to vzít zpázky...

Tolik mi chybí ten vysoký kluk poslouchající Systémy...


Ms.Passible
s pravdou v očích

Protože ONA!

2. října 2010 v 21:09 | Ms.Passible |  Ze života
ppk
Štěstí tkví v tom, že se nehněváme na trny růžového keře,
ale máme radost z růží, které na tom trnitém keři kvetou
...

Poslední výstřel

2. října 2010 v 20:36 | Ms.Passible |  Ruku v ruce s inspirací
Říct o ní, že je stará je slabé slovo.
Jedna z prvotin...
Asi rok 2008

Je ticho,slyším jen vlastní dech.
Rána!
Leknu se,uslyším hlasitý vzdech!
Je to výkřik do tmy!
Ruce se mi třesou
ani motýla v téhle chvíli neunesou.
Tváře mám zbělené úlekem.
Je to cena pod vysokým úrokem.
Na bílém sněhu je vidět bezvládné tělo,
utíkat odsud by se mi chtělo.
Ale!
Ta tvář povědomá zdá se,
přemýšlím,nikým nedám zmást se.
Je to on!
Můj nejlepší přítel,
on do nebe jistě už chtěl.
Leží tam v kaluži krve,
vzpomínám jak jsem ho spatřila prve.
Mé ruce jsou potřísněné jeho krví,
byl to on,byl jediný,byl prví.
Na mých rukou je vidět střelný prach!
Co já to udělala!Zmáhá se mě strach!
Až teď si uvědomuji co se stalo,
já vděčím mu a né za málo.
Je tma!
Vidím jen jeho tělo,
potrestání by přijít mělo.
Sama sobě jsem soudcem.
Už ani nevím co dělám.
Se slzami v očích zvedám ze země zbraň!
Před další zkázou mě chraň!
Před oným rozsudkem ho ještě poprosím,
jestli má to srdce a řekne-odpouštím.
Rána!
Do zimní noci pronikne výstřel,
tu černou šmouhu v mém životě setřel.
Byl to výstřel,byl poslední,
je jako to krásné vysvobozující zvonění...


Up and Down

2. října 2010 v 13:05 | Ms.Passible |  Vzlety a pády
Ano! Ano! Ano!


Pro takové chvíle jako byla ta včerejší stojí za to žít.
Víte, jak řekl jeden můj dobrý kamarád ---> UP and DOWN! Poslední dobou to pro mě platí víc než cokoli jiného... To je tak, když jeden týden usínáte s pláčem a za pár dní s úsměvem na tváři.
A vy pláčete a usmíváte se pro toho jediného člověka.
Přes veškerou bolest cítíte lásku, i když Vám to začínají ostatní lidé rozmlouvat. Jenže láska se nedá rozmluvit!!!
Ano, štve mě když se dlouho neozve a když nemá čas, ale pak udělá takové gesto, které bych od něj nečekala - jako včera, když se nechal představit našim.

Jsou to maličkosti, které nás dělají šťastnými, jsou to okamžiky, které nám vykouzlí úsměv na tváři a v neposlední řadě jsou to lidé, kteří nás drží při životě...

Vaše Ms.Passible

Kristy, are you doing okay?

28. září 2010 v 12:37 | Ms.Passible |  Vzlety a pády
Kdyby se mě na to kdokoli zeptal odpovím NE!
Nic není v pořádku a nic není tak jak má být!
Všechny mé životní jistoty se hroutí.
A já už nemám sílu všechno dávat do pořádku a o všechny se starat, protože to co cítím já nikoho nezajímá. Nikdo se nezeptá: Kristy, je všechno v pořádku?
Protože každého zajímají jen vlastní problémy...


Tolik věcí bych najedou vrátila, stýská se mi po úplných maličkostech a po lidech, kteří slíbili, že tu budou navždy a lhali!!
Vzala bych všechny staré fotky a oživila ty okamžiky, na kterých se člověk usmíval a trápily ho hlouposti...
Chybí mi základka a lidi s ní spojení... Chybí mi moji dva nejlepší přátelé, se kterými na sebe už nemáme čas...
ČAS! To on mě nejvíc drtí! Víte, končí další září. Za chvíli bude půlka podzimu, a vloni touhle dobou bylo vše tak jiné. Ti lidé stále patřili do mého života a teď?? Neuděláme si na sebe čas??!
Je smutné jak člověk dokáže lehce vyměnit své přátele...

A ještě k jedné věci se vám přiznám... Nenávidim Facebook!
Jenže se ho nedokážu vzdát.
Jak slaboduché...


Pro dnes vaše Kristy

Vzlyk do prázdna...

23. září 2010 v 7:48 | Ms.Passible |  Vzlety a pády

Včechny tyhle životní nejistoty mě nebaví.
Asi je na času pohnout se dál... Udělat rozhodnutí.
Takové, které bude bolet v obou případech.
A víte proč? Protože Milovat znamená Trpět!!

A já teď trpím....
Více, než jsem si jen dokázala představit.
Bolest mě svírá v oblasti žeber a přitom to mohlo být všechno uplně jinak...

KDO VÍ jak tohle všechno dopadne?!

Vaše Ms.Passible,
která se dotýká dna
...

Protože on je můj život...

13. srpna 2010 v 20:11 | Ms.Passible |  Ze života
Ne pro sny,
ne pro iluze,
ale pro život, který je tak těžký
Tě chci a ty?




Srdce

18. července 2010 v 22:33 | Ms.Passible |  Vzlety a pády
Srdce.
Srdce je zvláštní orgán.
Jak může milovat více lidí tolika rozdílnými způsoby? Jak vůbec dokáže milovat?
 A co ta láska vlastně je? Pocit? Myšlenka?
Tak strašně ráda bych chtěla umět poroučet svému srdci.
Nechci ubližovat lidem na kterých mi právě kvůli mému srdci záleží raději bych ublížila sobě a je nechala šťastně žít...
Život je nevyzpytatelný a pro mě je momentálně trochu složitější než býval dřív...
Každý problém má nějaké východisko ať už jde o srdce či mysli. I když srdce a mysl se neumí domluvit!!
A jestli mi teď tváře zdobí slzy je to proto, že jinak se ta má bolest usazená hluboko v mém srdci vyhnat nedá.



Správné volby jsou nejtěžší v našem životě...

1. července 2010 v 21:44 | Ms.Passible |  Vzlety a pády
Ne vždy mají jasné otázky i jasné odpovědi.
Ne vždy jsou naše volby lehké a málokdy jsou správné.
A vždyť kolikrát jde jen o prostá slova, která zná lidstvo od nepaměti ANO a NE.
Tak samozřejmé a zároveň nejtěžší rozhodování světa.
Vždy je to těžké zvolit správnou cestu, jen málokdy se naskytne příležitost že ta pravá cesta je zároveň tou jedinou.... Usnadnilo by nám to život - Tahle jednoduchá rozhodnutí, ale ztratilo by se pak to kouzlo, které čeká na konci...

Víte, sem zástancem toho, že věci nakonec dopadnou tak jak mají, i když se jednou rozhodneme špatne dalš volba nás zavede správným směrem. A když ne hned ta druhá, tak třeba ta třetí a nebo desátá...
Stejnak trávíme život v čekárně... Tak proč nečekat na správné věci?

Není to tak dávno, kdy mi jedna nejmenovaná osoba řekla, že nevím co v životě chci...
Ale já už vím, čím a kdo chci být...
Chci být básník, spisovatel a bohém. Chci být kuchařkou a cukrářkou.
Cestovatelem a dobrodruhem, fotografkou, krasobruslařkou...
A v neposlední řadě chci být přítel matka,manželka, teta i babička...

Zdájí se vám mé sny bláznivé?!
Asi už taková prostě jsem....

Loučí se s vámi Ms.Passible
ta co má vlastní hlavu...


Jak?

12. června 2010 v 21:20 | Ms.Passible |  Vzlety a pády
tzeržze

Jak psát aby to lidé pochopili? Jak psát aby vás to bavilo? Jak psát, aby to bylo psáno srdcem???

Jak žít, aby život nebyl promarněný?

SlipKnot - Snuff

16. května 2010 v 13:34 | Ms.Passible |  Hudba

Překlad:

Pohřbi všechny své tajnosti v mé kůži
Odejdi s nevinností a zanech mě s mými hříchy
Vzduch kolem sebe stále cítím jako klec
Láska je zástěrka pro to, co se podobá vzteku
Znovu...

Tak jestli mě miluješ, nech mne jít. A uteč dřív, než to zjistím.
Mé srdce je moc temné na péči. Nemohu zničit, co tam není.
Ponech mě osudu - Když jsem sám nemohu nenávidět.
Nezasloužím si Tě mít...
Můj úsměv byl vzít dávno. jestli to mohu změnit, doufám, že se nikdy nedozvím

Stále tisknu Tvé dopisy ke svým rtům
A střežím je v části mne, že si vychutnám každý polibek
Nemohu čelit životu bez Tvého světla
Ale všechno se to oddělilo, když jsi vzdala boj

Tak si zachraň dech, neuslyším. Myslím, že jsem to udělal jasně.
Nemůžeš nenávidět dostatek lásky. Nebylo toho dost?
Přeji ti jen nebýt mojí přítelkyní. Pak bych Ti mohl nakonec ublížit.
Nikdy jsem netvrdil, že jsem svatý
Mé já bylo vyhnáno dávno. Chtělo to smrt víry, nechat Tě jít.

Tak rozbij se znovu o mé kamení.
A vtiskni svoji bolest do mé duše
Nikdy si nepotřebovala žádnou pomoc
Prodala jsi mě pro svou záchranu
A nechci slyšet tvůj stud
Utekla jsi pryč - jsi stále stejná
Andělé jako tvá kontrola
Má láska byla potrestána dávno
Jestli máš stále starost, nedávej mi nikdy vědět.
Jestli máš stále starost, nedávej mi nikdy vědět.



Jak dokonalí oni jsou!!
Srdeční záležitost... ♥

Řeka

16. dubna 2010 v 22:08 | Ms.Passible |  Ruku v ruce s inspirací
Život je jako řeka,
která do našich srdcí vtéká.
Rozlévá se do těch nejhlubších ran,
zaplavuje nás bolestí 4 světových stran.
V té řece topí se dívka...
Je cupována silnými proudy života,
ale to, že se topí je pro ni vedlejší
jí už nevadí ani nejchladnější voda.

Ztratila se snad ve všech uličkách velikých měst.
Je zmatená ze všech všech těch okolních cest.
A pak jí pohltila ta rozvodněná hrůza.
Marně kolem sebe máchá rukama
a marně nohama kope!
Dochází jí dech a je svírána v křeči
tolik se o její povaze namluvilo řečí.
Tolik lidí bývalo přáteli.
Tolik věcí se jí zdálo krásných.
Tolik si přála žít jako v těch zamilovaných básních.

Voda jí má ve svých spárech.
Cítí dotek na své ztuhlé kůži,
do vlasů jí kdosi zaplétá rudou růži.
Voda je pryč!
Ta dívka se vznáší!
Letí světem v cizí náruči.
Však i ona té lásce jednou poručí.

Ano, život je jako řeka,
zalévá solí naše otevřené rány.
Rozdmýchává oheň a předvídá veškeré naše pády.
Slzy jsou slané, to jak bolest opouští duši.
                     ŽIVOT JE ŘEKA...
A kdo tohle všechno má tušit?



Pravda pravd...

9. dubna 2010 v 11:53 | Ms.Passible |  Ruku v ruce s inspirací

"The Art Never Comes From Happiness...

- Umění nikdy nepřichází ze štěstí..."


Život a čas...

7. dubna 2010 v 19:23 | Ms.Passible |  Vzlety a pády


Celý život se snažím být někým jiným!
Zavděčit se těm ostatním, zavděčit se sobě!!
A najednou zjišťuji, že už to nejsem já!
Kde je ta dívka, kterou jsem znala?
Tak jak se vytratily její životní sny, pomalu mizí i ona.
Ano, Ms.Passible pomalu opouští svět...

Změnila se už tolikrát, že nepoznává sama sebe.
Změnil se svět kolem ní a ona ho najednou nestíhá...
Už nechytá okolo poletující myšlenky, míjí je a vyhýbá se jim.
Už nevidí při cestách kouzelné lampy.
Začíná z ní být jen obyčejný člověk bez smyslu života...

Ztratit Ms.Passible znamená ztratit i lidi, které miluje a navždy bude...

KONČÍM...
...Jak mě jen mohlo napadnou být pozitivní?
Ztratila jsem to, pro co sem žila.
Svůj názor a životní postoj.

Vždy jsem byla ta, co se smějě lidem v davu a teď?
Mám pocit, že jsem uprostřed toho všeho a všichni na mne neustále jen šlapou...
Chici se jim zase posmívat!!

Je těžké najít cestu zpátky, když jste zabloudili, ale těžší je, najít odvahu a jít hledat uplně novou cestu...
 A to já teď udělám...
Protože i cesta může být cíl...

Kam dál