Září 2009

Nové začátky...

28. září 2009 v 14:48 | Ms.Passible |  Ze života

Beznadějně nadějné

28. září 2009 v 12:58 | Ms.Passible |  Vzlety a pády

Občas se člověk nedokáže řídit hlavou, ale srdcem...

Občas člověk neví co dělá a jen doufá, že se rozhodne správně...

Občas člověku totiž nezbývá nic jiného,než pouhá naděje...





Vždyť srdce a rozum se neumí domluvit!!





Pink-Heartbreaker;Lonely Girl

25. září 2009 v 13:09 | Ms.Passible |  Hudba
Obě písničky jsou nádherný a pomalý...

P!nk - Heartbreaker


p!nk -Lonely Girl


Schody života...?

23. září 2009 v 12:14 | Ms.Passible |  Svět očima


Words from my soul...

20. září 2009 v 13:39 | Ms.Passible |  Vzlety a pády
Kdykoli si myslíš,
že je tu problém,
ta samotná myšlenka
je ten problém.

Kdo by si nepřál dokázat na chvíli zastavit čas?
Určitý okamžiky navždy uchovat a nepohnout se dál?...

Včera večer jsem si to přála a možná si to přál ještě někdo se mnou...
Dvě osoby, pro které v tu danou chvíli neexistovalo nic víc, než nebe poseté hvězdami, přítomnost toho druhého a jejich myšlenky, ať už vlastní, nebo společné...

Změnilo se místo,čas i počasí a hvězdy zářily jasněji, ale my jsme byli stejní jako tenkrát na konci června...
Zase jsme byli dva lidé hledající, čekající a věřící v něco víc...
Byla jsem po dlouhé době zase zcela sama sebou a nebála jsem se.
Věděla jsem,že on mě vyslechne, že ho to možná i zajímá, a že se mi kvůli tomu nebude smát.

Myslet si, že se lidé mění ze dne na den, z týdne na týden je naivní.
Někdo se možná nemění, ale dospívá.
Jen proto, že změní názor na život, bere ho jinak, neznamená, že je jiný-horší...
Někdy prostě jen nevidíme to, co nechceme.Nechceme si připustit, že nejlepší přítel je nám tak moc podobný, protože teď se před ním už nedokážeme skrývat.
Nechceme vidět jak je kvůli nám nešťastný, protože si nedokážeme připustit jak moc jsme mu ublížili, i když třeba nevědomky...
A nechceme vidět jak mu ze rtů pomalu vyhasíná úsměv a nahrazuje ho zamyšlenost.

Když ale tohle všechno překonáme, najdeme v bývalém nejlepším příteli spřízněnou duši.
Někoho, před kým nemáme strach odhalit to, kdo do opravdy jsme.
Někoho, o kom víme, že nám podá pomocnou ruku aniž bysme o ní požádali.

Někoho,kdo s námi už zůstane po celý život...

A i kdyby jednou odešel,nebudeme mít mu to za zlé.
Vždyť tu byl pro nás tak strašněmoc dlouho, ale je naše chyba, že jsme to nepoznali dřív...
A přece jen, navždy už zůstane v našich vzpomínkách jako ten, co tu byl a nikdy neodešel...


Věnováno člověku,
s kterým jako s jediným jsem sama sebou
a s kterým přemýšlím nahlas...


Autoportrét

18. září 2009 v 20:01 | Ms.Passible |  Ruku v ruce s inspirací
Půlnoční básnička...
Někomu dojde o čem je, jinému ne...

Dívka, sotva šestnáctiletá, je trochu jiná než ostatní. Je vlastně i docela hezká, ale v životě se jí nedaří. Ona touží po jediném-konečně poznat lásku...

Ona.
Stojí v dálce,
vlasy ozářené západem slunce.
Věří lásce,
je mladičká a naivní.
Je stále obklopena lidmi,
ale jakoby byli všichni němí.
Ona o životě vlastně vůbec nic neví.
Je silná a ustrašená.
Bojí se milovat,
snaží se nejbližším lidem nenápadně vzdalovat.
Pokouší se,
najít si správnou životní cestu,
ale stále se vrací k tomu samému ztracenému městu.
Stojí na kopci a křičí,
hledá vhodná slova,
ale její slabý hlas se za ozvěnu schová.
Chce usnout s klidem v duši
a nevzbudit se, už nikdy.
Ale její mladé srdce stále silně buší.
Přála by si skočit, chtěla by letět ze srázu dolů.
Zbývá už jen jediný krok
a z dneška se stane jeden nekonečný rok...

...Z oka jí skanula slza. Došlo jí, že život je přece jen krásný, i když se na něj dívá z výšky s uplakanýma očima, a i když je občas těžké ho žít. Otočila se zády k výšinám, vzdala se křídel a udělala další první krok...

...Vydala se dolů po pěšině pozdravit se s přáteli.


Plamínek svíce

18. září 2009 v 19:39 | Ms.Passible |  Ruku v ruce s inspirací
Další dnešní básnička.
Psaná v autobuse cestou domů z Budějic.
Inspirací mi byla holčina,která stála v davu lidí a vypadala tak zklamaně a smutně.Holčina, kterou by většina lidí přehlédla,ale mě se vryla do paměti...

Sedí,
přemýšlí nad hořící svící.
Svící spojenou s jejím životem.
Hledí,
pozoruje plamínek jak se třepotá.
Její srdce jí špatné vzpomínky šepotá.
Slyší,
poslouchá hlasy za dveřmi.
Jako by někdo už po sté říkal uvěř mi.
Má pocit,že čas se nehýbe,
že celý život na místě sedíme.
Díváme se do vlastních plamínků,
čekáme na změnu,
toužíme zbourat tu vysokou stěnu.
Jiskra plamínku v očích se jí odráží,
je nesvá, až jí to zaráží.
Nikdy by jí nenapadlo, jak daleko dokáže zajít.
Jen odvahu už v sobě musí najít.
Najednou se otevřou dveře,
to jí vyruší z toku myšlenek.
Už není zasněná, stojí před ní on-její realita.
Teď má ona právo veta.
Najednou, chce létat a padat zároveň.
Ke spánku si proto přiloží pistole hlaveň.
On se snaží ji zastavit,
pomocnou ruku jí nastavit.
Dívka netouží po soucitu, jeho omluvách ani vysvětlení.
Plamínek svíce se chvěje,
dívka na chlapce s prázdným pohledem naposledy se usměje.
Plamínek zkomírá,
poslední sbohem dívka posílá.
A pak svíce dočista přestala hořet...



Ve jménu lásky

18. září 2009 v 19:11 | Ms.Passible |  Ruku v ruce s inspirací
Básnička napsaná dneska o dvouhodinovce chemie...
Je o lásce a jejích dvou odlišných stránkách...

Pochopit lásku, milovat nedokonalost,
objevit v sobě jakou si neznámou vlastnost.
Zažít ten pocit, chvilkovou extázi
V noci nespat, být v nepřítomné fázi.
! Objetí, doteky, sex a polibky !
Chtít s láskou žít i umírat,
s polibkem na rtech navždy už usínat.
Z lásky se narodit,
kvůli ní ležet v horečkách a marodit.
Riskovat bolest.
Sázet na štěstí,
věřit, že s ní mine nás neštěstí.
Doufat v prince na bílém koni,
kvůli kterému nakonec srdce stejně bolí.
Léčit se ze zrady, zklamání a omylu.
Smazat SMSky ze svého mobilu.
Čekat, a v někom se nacházet.
Milovat, rozcházet a zase se scházet
Se strachem usínat, s jistotou se probouzet.
Nepříjemným myšlenkám a pocitům neustále se vzpouzet.
Ve jménu lásky trpět a milovat,
být šťasten i litovat...


Každé nové ráno...

12. září 2009 v 12:53 | Ms.Passible |  Vzlety a pády
Každé ráno se probouzím s pocitem,že se mi tohle všechno zdá.
Příjde mi až nereálný,že najednou přes tejden bydlim v pokoji č.24 L,
v chodbě B, v městešku (nebo vesničce) jménem Rudolfov 20 minut cesty městskou dopravou od Českých Budějovic, kde jsem už na dříve zmíněné Hotelové škole na oboru hotelnictví a turismus.
A když každej pátek protrpim tu hodinu a půl dlouhou cestu v narvanym autobusu a přijedu domů, jakoby celej ten tejden ani nebyl.Jako bych nikdy v Budějicích nebyla, jakoby stále trvaly prázdniny a já se těšila na to, co mě teprv čeká.

A tak každé ráno čekám, co nového my každý nový den přinese a koho mi přivede do cesty.
Vděčím životu za hodně...
Přece jen mi poslal tolik skvělejch lidí, na který budu navždycky s láskou vzpomínat.
A usnadnil mi ty moje středoškolský začátky tím, že jsem se mohla poznat s Natálkou a Martískem, dvěma nejůžasnějšíma spolubydlícíma,který jen můžou bejt a kvůli,kterým ráno bez reptání vstávám a usmívám se,protože s nima je nemožné se mračit.
Jsme spolu 14 dní,ale jako bychom spolu vyrůstaly...


Jediné,na co čekám a co asi nikdy nedostanu je láska.
Láska na celý život.To silné pouto,které vás kolikrát drží při životě a bez kterého by byl život těžší,smutnější a méně snesitelný.
Možná,že člověk si k sobě hledá někoho takového,jako je on sám a možná proto nikdy nenajdu svého pana Dokonalého.A kdyby ano,ani nevím jestli poznám,že je to ten pravý.
Jako kdybych měla na očích brýle, přes které vidím jen ty špatné vlastnosti...

Ale zatím kluky nepotřebujem, protože máme jedna druhou a to je důležitější, než cokoli jiného...
A mám i další přátele,kteří mi pomáhájí a odpouští chyby,které za sebou nechávám.
Pomáhají mi v životních rozhodnutích a vždycky stojí při mě ať už jsem jaká jsem...

...A za tohle jsem jim strašně moc vděčná...