Říjen 2009

Čekání na lásku

31. října 2009 v 13:13 | Ms.Passible |  Ruku v ruce s inspirací
Seděla dívka, čekala na lásku.
Její život už nevisel na vlásku.
Se zlomeným srdcem dívala se na nebe.
Chtěla cítit tvou vůni,
chtěla slyšet ozvěnu tvého hlasu,
chtěla v oblacích uzřít zas Tebe.
Zničený pohled vyčetla jsem na její tváři,
viděla jak zlaté slunce na její bílé kůži leskne se a září.
Doléhaly ke mě tichounké vzlyky.
Věděla to,
že život jsou samé triky,
že v očích jiných jsme nositelé kritiky,
že ztráta člověka bolí.
A je jedno, jakou cestu pro svou smrt si zvolí.
Ona najednou života a odpovědnosti se bojí.

A tak sedí a své tiché slzy tady roní.
Probírá veškeré své živé vzpomínky,
všem jim dělá už pomyslné pomníky.
Změnila by gesta, myšlenky i činy.
Ona je odsouzeným,
ona je pachatelem téhle viny.
Slyšela mě jek říkám, že za to nemůže,
že obviňování v téhle chvíli nepomůže.
Cítila jak stírám z tváře její slzy.
Doufala jsem,
že odpuštění pro ni přijde brzy.
Nevšímala si mých rukou, neslyšela můj hlas, neviděla mou tvář.
Chtěla z nebes vyčíst něco jiného,
JEHO a to, jak má svatozář.
Merně ho hledala, zbytečně tam upírala zrak.
Odbít se nedala a prohlížela každičký mrak.

A tak tam seděla a čekala na lásku.
Na tu, která už se nikdy nevrátí.
Ignorovala lidi v bílých pláštích kolem sebe.
Až po dlouhé chvíli zjistila, že zimní ráno najednou i zebe.
Otočila se,
hledala člověka na posteli, kterou měla vedle.
Jeho ruku držela ve svých zmrzlých dlaních,
bála se těch předpovězených komplikací raních.
Oči jí nestačily ještě ani uschnout
a už plakala znova a zase,
stále dokola a bylo jí jedno v jakém čase.
Před očima měla námrazu,
výkřik z nečekaného nárazu.
Viděla kaluž krve,
a jeho, o tolik jiného, než když ho spatřila před dvěma lety prve.
Slyšela muže v bílém říkat,
ten se nevzmůže, ani Bůh mu už nepomůže.
Omdlela.

Vzbudila se až v nemocničním pokoji.
Bylo jí jedno, že je upotána na lůžko,
jen pohled na něj ji teď spokojí.
A tak u něj seděla, na lásku stále čekala.
Že brzy umře jistě věděla.
BREČELA, DOUFALA, VĚŘILA!

Z okna jeho nemocničního pokoje pozorovala zašedlé nebe.
Naposled chtěla ucítit jeho vůni,
naposled chtěla uslyšet ozvěnu jeho hlasu.
Naposled chtěla uzřít v jeho tváři i kousek sebe.
Už zase nevnímala okolí.
Neviděla mě, mohla bych říkat a dělat cokoli.
Nechtěla nikdy se loučit,
nechtěla lidem v očích vidět jen soucit.
Poprvé od té chvíle se rozhlédla,
konečně skutečnost si prohlédla.
Viděla holé zdi, kanily, přístroje...
Kolem něj jen samé nástroje,
udržující ho v chodu života.
Jejich život byl od oné chvíle vlastně pouhá náhoda.
Avšak i v jejich životě zničeném dosud,
zasáhl osud.
On, otevřel na chvíli oči, dýchal.
Chtěl mluvit, avšak spíš sípal.
Pohladil jí po ustarané tváři,
do které jakoby se za tu chvíli obtisklo stáří.
Nadechl se,
a slovo Miluji Tě, mu umrzlo na rtech.
Slova rozloučení životní lásce,
na svůj poslední nádech.

Seděla dívka,
i přes všechno stále věřila jejich lásce.
Nezbývalo jí v životě nic jiného než doufat.
Doufat, že existují nebesa,
a v to, že právě tam se jeho duše povznesla...


Otázky...

24. října 2009 v 22:55 | Ms.Passible |  Vzlety a pády


Všechno je teď najednou tak jiné....
Všichni jsou jiní....
Žiju pořád ten stejný život jako dřív?
Nezbláznilo se to všechno kolem mě??

Chci zpátky ten svůj bláznivý a šťastný život!!

Duchem tam, kam se vždy ráda vrátím...

21. října 2009 v 11:57 | Ms.Passible |  Vzlety a pády

Občas, když je člověku hodně špatně se možná stačí jen rozhlédnout kolem sebe.
Uvidíme, že na světě nejsme sami, že jsou tu stále ti lidé, kterým na nás záleží a kterým je smutno, když je nevídáme. Ti, kteří trpí s námi a bolí je pohled na naše smutkem ztrápené oči...

Až teď jsem si uvědomila jak moc jsem toho posledního června ztratila.
A možná, že jsem o ně přišla už mnohem dřív.
Tehdy, když jsem se upnula na ten "nový" život a na budoucnost.
Tehdy, kdy jsem byla duchem jinde.
Tenkrát sem si totiž nedokázala vážit toho, co jsem měla.
Nevěděla jsem, že bez nich nebude můj život takový.
Nechci tím říct, že teď je špatný, to ne, ale je jen jiný. Zvláštně jiný, osamělejší...

Už nemám strach z samoty. Naučila jsem se jí vyhledávat a žít s ní. Vlastně jsem ráda jen S onou paní samotou.
Víc si najednou i všímám lidí kolem sebe. Už mi není lhostejné jak se tváří a co mají vepsané ve tváři.
A snážím se, aby si oni moc nevšímali mě. Nechci, aby mě měl někdo přečtenou a myslel si jak dobře mě zná.
Dobře mě totiž zná jen těch pár lidí od nás. Odtud, kam se vždycky ráda vracím, i když jsem si kdysy myslela něco jiného...

Byla jsem naivní. když jsem si myslela, že noví přátelé nehradí ty staré.
Nenahradí a nikdy nemohou!!!
Stýská se mi po mých starých známých nejen z let povinné školní docházky...

Stýská se mi po lidech, s kterými jsem prožila své dětství...

Mizí vzpomínky a s nimi i lidé, kteří do nich patřili a zůstává jen realita, ze které budou jednou také jenom vzpomínky

9. října 2009 v 23:12 | Ms.Passible |  Vzlety a pády
Kdo se odjakživa dotýká hvězd,
nikdy nezažil bolest na Zemi...


Najednou mám takovej pocit, že v Budějkách jsem už tak moc dlouho.
Pro mě to najednou neni měsíc, ale rok.
Možná už kvůli těm lidem, protože někteří mě tady znají za tu krátkou dobu víc, než dlouholetí spolužáci ze základky...
Třeba jsou lidé v novém prostředí všímavější, možná, že dokážou více naslouchat lidem, které tak dobře neznají.

Smutní lidé se často zdají být nejšťastnějšími,
ale uvnitř nich se odehrává hra na život a na smrt...

Najednou lidi z intru a ze školy patří do mého života víc, než bych si kdy byla schopná připustit.
Najednou oni chodí za mnou a chtějí po mě rady ohledně jejich života, ale copak já můžu někomu radit?!
Nezvládám ani svůj vlastní život...

Tak je poslouchám a mluvím, snažím se pochopit, ty co mi ještě nedávno byli tak moc cizí.

A najednou já jsem tím, koho jsem vždycky obdivovala:
Jsem ta, za kterou lidi přídou, když se potřebují vypovídat.
Jsem ta, která se snaží pomoct.
Jsem ta, co píše články o životě.
A jsem ta, co se snaží žít svůj život, aby měla právě o čem psát...

Je zvláštní, že právě lidé, kteří se zdají jako silní a drsní, jsou vlastně hodně citliví.
U nich by to právě že nikdo nečekal.
Vždyť já jsem jedna z nich.
Jenom další citlivka převlečená za drsňáka...
Vždyť i A. a K. jsou uplně stejní jako já...

Jsem šťastná za to, že jsem tady a s těmahle lidma.
Je mi jedno, že jsou tu protivný hoperky co mě nesnášej, aniž by k tomu měly sebemenší důvod.
Je mi jedno, že jsou ve třídě dvě slečny, který mi totálně cuchaj nervy.
A bylo by mi jedno, kdyby mě tu většina lidí nesnášela, protože já si v Budějicích plnim svůj dětský sen, kterej přerostl v životní touhu...

A vždycky tu bude to minimum lidí, který mě budou mít rádi...
A stále tu bude těch strašně moc lidí, který budu mít ráda já...


Vaše tejdnem unavená
Ms.Passible



Lennonova zeď

4. října 2009 v 15:33 | Ms.Passible |  Ze života
S Adélkou!
:-*
Dokonalé slečny!
:-*

A jinak fotky jsou z Prahy z 22.9.2009.
Kde jsme byly na exkurzi.
A bylo to parádní, hlavně Kampa byla v tomhle ročním období nádherná...


Být sám sebou...

3. října 2009 v 19:10 | Ms.Passible |  Vzlety a pády


Je těžké v dnešní době zůstat sama sebou.
Je těžké zůstat tím, kým bychom chtěli.
A nejtěžší je, nebát se být sám sebou...
Nemít strach z toho jak se na nás bude dívat okolí, když nebudeme jejich kopií.

To, že je někdo trochu jiný než ostatní, přece neznamená, že je horší.
Odlišnosti by se měli cenit a ne hanit!
Málo kdo vidí originalitu a vzácnost toho člověka.
Proč chtít bejt jako ostatní?!
Neni lepší bejt jiný a sám sebou?!
Být hrdý na to, že jsem originál?!

Já se snažím být sama sebou.
Snažím se chovat tak jak bych chtěla a ne tak, jak to očekávají ostatní.
Mám vlastní myšlenky a mám jich moc.
Miluju tvrdou hudbu a ne hip hop jako většina lidí.
A jsem ve skutečnosti jiná než vypadám, jiná než si většina lidí myslí...

Možná, že jednou všem lidem okolo mě taky ukážu tu svojí druhou tvář.
Tu, kterou zná tak málo lidí.
Možná že stačí jen najít sílu a odvahu.
A díky němu já tohle postupně nacházím.
Díky člověku, který v mých obyčejně modrých očích vidí nekonečné moře...



Pro oči nevidět

3. října 2009 v 13:29 | Ms.Passible |  Ruku v ruce s inspirací
Nápsáno díky rentgenovým očím jednoho zvláštního kluka s flashem...


Procházet ulicí a nevšímat si lidí kolem sebe.
Dívat se do slunce, které na kůži nás zebe.
Nepoznat jejich pravou tvář,
jen díky očím vidět i svatozář.
Znát a pořádně nevědět koho.
Vždyť každý člověk svoji druhou masku mívá,
a za ní se občas i lepší duše skrývá.
I já se marně snažím schovat,
jako neviditelná toužím se chovat.

Pro oči nevidět,
pro srdce neslyšet...

Nedokázat se dívat člověku do obou očí zároveň,
nebýt života ani trochu trochu hoden.
Žít jako dvě rozlišné osoby
mít protikladné povahy
a žít dva různé osudy.
V očích prý člověk občas odlesk své duše mívá,
ti všímaví aspoň ví, co v jeho srdci se tak skrývá.
Ti citliví dokážou pro lásku žít.
Se smrtí stále dokola bít,
nemít z ní sebemenší strach!
Vědět, že jednou nebude z nás jemný prach.
Tak proč jednou nezkusit dívat se kolem sebe?!
Možná tak jednou konečně poznám i tebe.

Pro oči nevidět,
pro srdce neslyšet...


Way

2. října 2009 v 9:43 | Ms.Passible |  Svět očima

Také ona, ta dívka z předešlé fotogfrafie se snaží dělat správné životní krůčky po její nové cestě životem...

Naladěná v podzimní náladě...

1. října 2009 v 22:08 | Ms.Passible |  Vzlety a pády

Už zase píše ona, ta která tak moc miluje tohle roční období...
Ta, která si při procházce Prahou zamilovala Kampu.
To místo plný romantiky a pohody.
Místo,které jakoby se přeneslo časem.
Místo,vypadající jako ze starejch filmů, kde by člověk měl očekávat, že potká pána s buřinkou a hůlkou.

Dívat se na starý lidi posedávající na lavičkách u břehu Vltavy a kolem nich poletuje ve větru tančící listí.
Tohle je pravej...
...PODZIM...
Podzim se vším všady.
Podzim jako roční období i podzim života.
Asi proto ho mám tak ráda...
Pro jeho kouzlo!
Kouzlo barev, mlhy i deště, kouzlo babího léta, pouštění draků a pro ten nádhernej a osobitej klid.
Miluju zvuk listí, když se v něm člověk prochází a neslyší nic jinýho.
Miluju jeho štiplavou vůni brzo po ránu...
A miluju barvu listí, které vypadá jako by ho namaloval nějaký potulný bláznivý malíř...

Možná vám to příjde zvláštní,ale pro mě je moudrý.
Nevím proč ani jak mě to napadlo, ale je to tak.
Tohle jsem já, takhle uvažuju.Tak, že u většiny věcí nevím jak jsem na ně přišla...

Jednou mi můj hodně dobrý přítel řekl, že mám tu dobrou vlastnost hledat krásu v maličkostech.
Tohle umí prý málo kdo a možná proto je podzim mým nejoblíbenějším ročním obdobím, protože jeho krása se skrývá uvnitř a většina lidí ji nevidí. Napadne je rýma, déšť a bláto, ale pro mě to znamená mnohem víc.
Možná, že v podzimu vidím sama sebe, jsem asi skoro stejná jako on-také mám pravou tvář schovanou uvnitř a někdo ji hold odhalí a jiní ne...


Vaše podzimní ódy pějící a
silně vyčerpaná Ms.Passible