Říjen 2010

Když zapadá slunce...

30. října 2010 v 22:27 | Ms.Passible |  Vzlety a pády
Ano, žiju ve světě přetvářky, pomluv a lží...
Světlo mých každodeních dní odešlo a nevím, zda se ještě někdy vrátí.
Člověk by nevěřil že je možné, aby ho jiná osoba doslova držela při životě a nutila ho dýchat. Díky němu, jsem kráčela tím správným směrem, mé kroky byly předurčené jím.
A najednou po půl roce uplného odmlčení mi došlo, že je opravdu pryč.
Už nemá ten šťastný výraz ve tváři, když mě vidí. Nemává na rozloučenou a nezevlí se mnou na náměstí...
Chybí mi osoba, které bych mohla cokoli říct a nepohrdala by mnou.
Chybí mi ON! Jako už tolikrát!
Z mého života se už vytratilo tolik lidí a jen s jeho odchodem se nedokážu smířit?! PROČ???

Nemám ani nikoho komu bych mohla říct jak moc mi chybí. Nemám nikoho, kdy by ho dokázal i jen částečně nahradit...
Už ani nevzpomínám, protože vzpomínky na něj trhají mé srdce na cáry.

Dnes stručně,
bez obrázku a bez úsměvu...
Ms.Passible

Dancing with the stars...

9. října 2010 v 18:48 | Ms.Passible |  Vzlety a pády
Tančit, tančit a nikdy nepřestat...



Víte, pátky se pro mě staly záchranným bodem.
Sedět na balkoně a dívat se na to, jak ostatní tančí je tak uvolňující.
A ještě ke všemu, když sebou máte osobu na které Vám opravdu záleží, i když to tomu dotyčnému nikdy neřeknete...
A včerejšek byl přesně takový!

Ano, vyměnila jsem své přátele. Ti, co tu bývali pomalu odchází a nahrazují je jiní, lidé se kterými jsem teď už radši, protože to oni mě pochopí. Oni mě znají takovou jaká jsem a ne takovou jaká jsem bývala...
Staré pozdravím a usměji se na ně ale ty své novější ty si střežím! A nechci je nikomu půjčit!
Čas lidi rozdělí a změní je, takže co bývalo před dvěma lety teď už dávno neplatí...
Cítím odcizení ve svých slovech, cítím strach v těch jejich...

A oba jsme trénovali :) A ani od jednoho z nás by to nikdo nečekal...

Mám ráda neplánované okamžiky...




Žít a zapomenout...

7. října 2010 v 7:30 | Ms.Passible |  Vzlety a pády
Víte, žít jinde a jinak neznamená zapomínat...

Zamyslete se nad tím, protože ono to smysl má...
A já zapomněla.
A nejde to vzít zpázky...

Tolik mi chybí ten vysoký kluk poslouchající Systémy...


Ms.Passible
s pravdou v očích

Protože ONA!

2. října 2010 v 21:09 | Ms.Passible |  Ze života
ppk
Štěstí tkví v tom, že se nehněváme na trny růžového keře,
ale máme radost z růží, které na tom trnitém keři kvetou
...

Poslední výstřel

2. října 2010 v 20:36 | Ms.Passible |  Ruku v ruce s inspirací
Říct o ní, že je stará je slabé slovo.
Jedna z prvotin...
Asi rok 2008

Je ticho,slyším jen vlastní dech.
Rána!
Leknu se,uslyším hlasitý vzdech!
Je to výkřik do tmy!
Ruce se mi třesou
ani motýla v téhle chvíli neunesou.
Tváře mám zbělené úlekem.
Je to cena pod vysokým úrokem.
Na bílém sněhu je vidět bezvládné tělo,
utíkat odsud by se mi chtělo.
Ale!
Ta tvář povědomá zdá se,
přemýšlím,nikým nedám zmást se.
Je to on!
Můj nejlepší přítel,
on do nebe jistě už chtěl.
Leží tam v kaluži krve,
vzpomínám jak jsem ho spatřila prve.
Mé ruce jsou potřísněné jeho krví,
byl to on,byl jediný,byl prví.
Na mých rukou je vidět střelný prach!
Co já to udělala!Zmáhá se mě strach!
Až teď si uvědomuji co se stalo,
já vděčím mu a né za málo.
Je tma!
Vidím jen jeho tělo,
potrestání by přijít mělo.
Sama sobě jsem soudcem.
Už ani nevím co dělám.
Se slzami v očích zvedám ze země zbraň!
Před další zkázou mě chraň!
Před oným rozsudkem ho ještě poprosím,
jestli má to srdce a řekne-odpouštím.
Rána!
Do zimní noci pronikne výstřel,
tu černou šmouhu v mém životě setřel.
Byl to výstřel,byl poslední,
je jako to krásné vysvobozující zvonění...


Up and Down

2. října 2010 v 13:05 | Ms.Passible |  Vzlety a pády
Ano! Ano! Ano!


Pro takové chvíle jako byla ta včerejší stojí za to žít.
Víte, jak řekl jeden můj dobrý kamarád ---> UP and DOWN! Poslední dobou to pro mě platí víc než cokoli jiného... To je tak, když jeden týden usínáte s pláčem a za pár dní s úsměvem na tváři.
A vy pláčete a usmíváte se pro toho jediného člověka.
Přes veškerou bolest cítíte lásku, i když Vám to začínají ostatní lidé rozmlouvat. Jenže láska se nedá rozmluvit!!!
Ano, štve mě když se dlouho neozve a když nemá čas, ale pak udělá takové gesto, které bych od něj nečekala - jako včera, když se nechal představit našim.

Jsou to maličkosti, které nás dělají šťastnými, jsou to okamžiky, které nám vykouzlí úsměv na tváři a v neposlední řadě jsou to lidé, kteří nás drží při životě...

Vaše Ms.Passible